Rok jsem usiloval o start v tomhle závodě, který byl součástí programu olympijských her v Paříži. A ono to vyšlo! 40048 lidí (2x 20024 inspirováno letopočtem) vzešlo ze 400 000 zájemců, kteří o start soutěžili v aplikaci zadávající běžecké úkoly. Všechny jsem je splnil, tak silná byla moje touha stát na startu, když se poprvé v historii během olympijských her běžel maraton pro veřejnost.
Byl to můj první maraton, takže jsem cítil velkou nervozitu. Ale ještě mnohem větší byla touha dokázat, že maraton uběhnu, navíc na olympiádě.
Celou dobu jsem se snažil soustředit jen na sebe a pouze okrajově vnímat úžasnou kulisu kolem. Závod provázelo neskutečné množství diváků, kterých podél trati mohlo být klidně 100 000. Trasa nás vedla nádhernými místy kolem celé řady památek. Přes Louvre a Tuilerijské zahrady, náměstím Svornosti až do Versailles a zpět kolem Eiffelovy věže do cíle na prostranství před Invalidovnou.
Na závody profesionálů jsem se nedíval, měl jsem jiné pracovní povinnosti, ale od kamarádů se ke mně dostaly zvěsti, že profil není vůbec jednoduchý. Já ho měl nastudovaný a první stoupání mezi 15. a 20. k zámku ve Versailles jsem zvládl dobře.
Pak trocha seběhu, odpočinek, rychlé tempo a vědomí, že je půlka (aspoň kilometrově) za mnou. Klíčový okamžik přišel po 2 hodinách a 45 minutách závodu. Stoupání ze Chaville nahoru (pracovně na Strahov, abyste pochopili, jaké to bylo), se dalo zvládnout, i když bylo náročné. Ovšem následující 3 kilometry klesání zpět k Seině mě úplně rozdrtily. Bolely mě kotníky, přidala se kolena, o svalech ani nemluvím.
Jestliže po 30. kilometru obvykle přichází pověstná ale imaginární „maratonská zeď“, tak tady měla naprosto konkrétní zhmotnění v ulici Route du Pavé des Gardes a navazující Route des Gardes. Pak už to bylo to do cíle hodně těžké.
Úvahy o času pod 4 hodiny zůstaly snem, myšlenky na důstojné dokončení se mi snad podařilo naplnit.
Byl to úžasný zážitek!
Každopádně chci moc poděkovat trenérovi Karlovi Zadákovi, bez kterého bych to nedal. Naplánoval mi tréninky, vždycky poradil a pomohl s vybavením. A když se mi s blížícím se závodem v hlavě roztáčela centrifuga s nejrůznějšími nápady, měl na každou otázku správnou odpověď.
Děkuji také klukům, se kterými jsem strávil celou olympiádu. Kolegovi Jirkovi Hölzelovi a kameramanovi Tomáši Sadílkovi, kteří mě neopustili ani během závodu, dělali mi doprovod, podporu a taky mi udělali pár krásných fotek a videí. A protože mi v cíli dali medaili jen do ruky, byl jsem rád, když mi ji Jirka pověsil i na krk!
A především děkuji své milují ženě Kačence, která sice kroutí nad mými nápady hlavou, ale vždycky mě nakonec podpoří a bez toho by to nešlo.
