Když běžci nacházejí sami sebe
Kdo opravdu jsme
Když běžci nacházejí sami sebe
Běhání není jen o osobních rekordech, o hezké postavě nebo jiné vnější motivaci… Může nám toho dát mnohem víc – ukázat nám, kdo opravdu jsme.
Proč běháš? Tahle velmi jednoduchá otázka může mít miliony velmi jednoduchých odpovědí. Běháme kvůli lepší postavě. Kvůli odreagování. Kvůli úspěchům na závodech. Kvůli zdraví…
Některé odpovědi ale mohou být mnohem komplikovanější a přitom důležitější, protože se odrážejí nejen v kvalitně našeho života, ale v celé naší osobnosti. Značka On zpracovala příběhy několika běžců, kteří našli v běžeckých botách svou životní cestu. Běh je vytáhl z krize a pomohl jim uvědomit si, kým skutečně jsou. Není to také tvůj případ?
Jimmy: Musíme se ztratit, abychom se našli
Byl běžeckou hvězdou a řadil se k největším atletickým talentům na světě. Ve 24 letech reprezentoval Velkou Británii na halovém mistrovství světa v Moskvě (2006) a dvakrát během jediného týdne překonal světový rekord! Novináři o něm psali jako o „britské budoucnosti na středních tratích“.
O rok později se ale rozhodl změnit celý svůj život. Skončil s běháním a začal hrát na kytaru v rockové kapele. „Když jsem to udělal, považoval jsem to za správnou věc. Připadal jsem si šťastnější, ale když se dnes ohlédnu zpátky, cítím především lítost. Přestal jsem žít zdravě, hodně jsem pil a sváděl své vlastní vnitřní války. Od úplného dna mě dělily jen milimetry,“ ohlíží se za touto životní etapou Jimmy.
Dnes žije v obytné dodávce, které říká Alto, a cestuje po Velké Británii. Sám. „Alto je můj nejlepší parťák. Jsme jako otec a syn. Nejenže uveze mou postel a všechno, co potřebuju, abych si udělal čaj, ale především mi neustále připomíná, kdo jsem,“ vypráví Jimmy, který teď znovu pravidelně obouvá běžecké boty a objevuje nejkrásnější místa skotské, waleské i anglické krajiny. „Mám rád vítr, mám rád déšť, mám rád drsné podmínky. Mám rád vědomí, že nikdo jiný dosud neběhal na místech, na kterých se právě nacházím,“ říká, zatímco si zapíná bundu, nasazuje čepici a vydává se na další běh. Je obklopen ponurými skotskými vřesovišti a kluše po černém asfaltu, jehož barva ostře kontrastuje s bílými On Cloudflyer.
Má přitom dostatek času, aby přemýšlel o své životní cestě. „Dřív mi nedocházelo, že Velkou Británii mohu reprezentovat jen jako mladý, zatímco v rockové kapele mohu hrát v jakémkoliv věku. Proč mi to nikdo neřekl? Sešel jsem kvůli tomu ze správné cesty – v životě nejsou na rozcestích ukazatelé správného směru. Řídíme se jen instinktem. A tak se musíme nejdřív ztratit, abychom mohli něco najít.“
On znovu našel běhání. „Je to opravdu ta nejjednodušší věc na světě. Musíš jen udělat první krok. Pro mě běhání není o sixpacku, o hubené postavě nebo o tom, že bych chtěl vypadat zdravě. Dělám to pro sebe, protože díky běhu znovu nacházím toho šťastného čtyřiadvacetiletého Jimmyho, který je pořád ve mně.“
Marcus: Díky běhu vidím dovnitř sebe
Běžecký svět mu byl dlouho úplně cizí. Nebyl členem žádného běžeckého klubu, ve škole ho běhání nebavilo a podle jeho rodičů je sport jen zbytečné rozptylování od studia. Marcus Brown žijící na Azorských ostrovech hledal svou cestu k běžeckým botám dlouho. „Měl jsem kamaráda, který běhal desítky a půlmaratony, a nechápal jsem, proč by někdo měl běhat tak daleko,“ vypráví tenhle sympaťák s úsměvem. „Ale na závod jsem se přihlásil společně s ním.“
Jakmile poprvé proběhl cílovou branou, bylo o jeho dalším osudu rozhodnuto. „Nikdy předtím by mě nenapadlo, že mohu být tak dobrý, abych to dokázal. To je pocit, který jsem neznal.“
V životě měl totiž problémy komunikovat s lidmi, ve vztazích se mu nedařilo. Trpěl úzkostmi a snažil se unikat sám před sebou. „V 38 letech mi diagnostikovali poruchu autistického spektra. Najednou to vysvětlilo spoustu věcí, ale zároveň jsem si uvědomil, že je něco špatně a začal jsem procházet obdobím smutku.“
I své běhání začal vnímat jinak. Našel v něm novou motivaci. „Zpočátku jsem běhal kvůli tomu, abych našel něco venku, mimo sebe. Postupem času jsem se ale začal více dívat dovnitř. Myslím, že autistům pomáhá, když najdou pevný bod, na který se zaměří a ponoří se do něho,“ vypráví.
Běžecký rytmus se odrazil v Marcusově životě. Dal mu řád. „Vstanu, obléknu se do běžeckého a jdu na to. Pak se vrátím a připravím věci na další den. Je to jednoduchý způsob života, který mi ukazuje, kdo opravdu jsem, že jsem součástí přírody.“
Díky běhání našel odpovědi, které v životě tak dlouho hledal. „Myslím, že spoustě lidem se daří být nejlepší verzí někoho jiného. Nezaměřují se na sebe,“ ohlíží se. „Mně běh pomohl k tomu, abych si uvědomil, co ve mně je. Běh mě nemusí definovat navenek, nemusí mi dávat žádnou nálepku. Ale může se stát mojí superschopností, která mě posouvá dopředu. Dal mi sebedůvěru, odolnost, sílu, klid i duševní pohodu.“
BONUS – Sydney: Zjisti, jak běh může být čímkoliv, co potřebuješ